Jmenuji se Martin a do svých osmnácti měsíců jsem byl úplně obyčejný kluk jako každý jiný.

Normálně jsem běhal – a najednou jsem začal zakopávat. Nohy se mi podlamovaly. Dnes se už bez svého invalidního vozíku neobejdu.

Mám speciální křeslo, které mi pomáhá sedět zpříma. Křeslo, které potřebuji, aby maminku nebolely ruce, když mne někde přenáší.

Navštívil jsem tolik lékařů a lidí, kteří mi chtěli pomoct, že už to ani nepočítám.

Nechápu, proč jsem nemocný. Nikdo to nechápe. Doktoři kroutí hlavou a říkají „nevím proč“. Nevědí, proč se mi to děje, nevědí ani, jak mě léčit. Jsou bezradní. Více o mně se dozvíte ZDE.