Martin nechtěl po prvním stupni ZŠ v Horních Studénkách opustit spolužáky, kteří odcházeli na druhý stupeň do Štítů. Přesvědčovali jsme ho, že ZŠ Štíty není připravena přjmout handicapované žáky a naproti tomu Schola Viva je připravena 100%. Martin nesouhlasil. My jsme to brali jako samozřejmost.
Den před nástupem do Schola Vivy jsme začali vnímat, že ráno nastane velký problém, že Martin nebude chtít nastoupit. Odpoledne mě napadl způsob, jak by to bylo možné. Sepsali jsme dohodu.
Situace se proměnila a Martin byl první den i další ve škole v Šumperku spokojený. V pololetí se ale ozval, že v Šumperku být nechce. Řekl jsem mu, že to tak nejde, že už teď nemám časový prostor zařídit mu novou školu. Řekl jsem mu také, že mi musí dát vědět měsíc předem, že by měl dát tzv. výpověď z naší dohody 🙂 Martin zajel vozíkem ke stolu a do kalendáře si naplánoval květen. Přišel květen a od Martina znělo každý den:
Já chci jinou školu.
A druhý den znovu a zase a zase. A pak přišel s tím, že chce domluvit schůzku s paní ředitelkou ve Štítech. Schůzku jsem domluvil. Zavezl jsem Martina s vozíkem do ředitelny a paní ředitelce pověděl příběh “dohoda o škole”. Paní ředitelka byla moc fajn, velmi hezky Martina přivítala a vzápětí mu řekla to, co jsme mu řekli i my rodiče, že škola není uzpůsobená a detailněji o tom mluvila.
Martin se ani na chvíli nezamračil, nezesmutněl, spíše se usmíval a byl spokojený. To mě rozhodilo, dokonce jsem v ředitelně zapomněl tašku a klíče od auta.
Přijeli jsme domů a Martin se stále usmíval. Vyprávěl jsem manželce, jak vše proběhlo a mluvil jsem o tom, jak i tak je Martin v pohodě. Večer ve 20:00 mi volala paní ředitelka a sdělila mi, že jí to nedá, že když si vybaví Martina, jak ji poslouchal a s jakým nastavením, uvědomila si, že by mohlo být možné, aby se Martin stal žákem jejich školy.
Dnes Martin navštěvuje už osmý ročník základní školy ve Štítech. Je se svými kamarády z prvního stupně, k tomu mu další kamarádi přibyli. Má spoustu úžasných zážitků a vždy se do školy moc těší.