Dobrý den,
jmenuji se Martin a nedávno mi bylo 9 let.
Do svých osmnácti měsíců jsem byl úplně obyčejný kluk jako každý jiný. Normálně jsem běhal – a najednou jsem začal zakopávat. Nohy se mi podlamovaly. Dnes se už bez svého invalidního vozíku neobejdu. Mám speciální křeslo, které mi pomáhá sedět zpříma. Křeslo, které potřebuji, aby maminku nebolely ruce, když mne někde přenáší.
Navštívil jsem tolik lékařů a lidí, kteří mi chtěli pomoct, že už to ani nepočítám.
Nechápu, proč jsem nemocný. Nikdo to nechápe. Doktoři kroutí hlavou a říkají „nevím proč“. Nevědí, proč se mi to děje, nevědí ani, jak mě léčit. Jsou bezradní.
Tak aspoň cvičím. Cvičím snad každý den. Je to dřina pro mě i pro mamku s taťkou. Ale já se nevzdám. Byl jsem několikrát na speciální rehabilitaci v Klimkovicích, v Praze v Axonu, v Šumperku v Pontisu i v Adeli centru na Slovensku. Cvičil jsem tolik, že všichni koukali. Ale stále nic, nic, nic.
Jsem ještě malý kluk a už jsem zažil strach z toho, co mě čeká, strachy jsem nemohl spát ani jíst. Když mi byli tři, bojoval jsem dokonce o svůj život. Někdy jsem pořádně utahaný. Někdy i smutný.
Mrzí mě, že moji kamarádi běhají, jdou se sami najíst, do školy jedou autobusem – a sami! Chtěl bych mamince ukázat, že to taky dokážu. Tak moc bych to chtěl!
Od šesti let hraju šachy a na turnajích se mi podařilo získat několik medailí. Taťka mi ukázal, jak na to, a já teď díky němu můžu všem ukázat, že se svým koněm přeskočím každou překážku. A hlavně vím, že jednou ty překážky a kaluže přeskočím i v životě. Já prostě vím, že se uzdravím. Proto tolik cvičím.
Vím to, cítím to. I taťka s mamkou to ví. Proto se nevzdávají, a hledají, jak mi pomoct, i když i na ně toho je občas moc.
Říkají, že jsem bojovník. Jsem, nevzdám se!
Když mi je nejsmutněji, tak mám doma ještě Páju. Někdy je teda srandovně praštěná, ale je to fakt super ségra. Když mě nemá kdo rozesmát, ona to vždycky dokáže. Ona by se na mě nikdy nevykašlala. Díky sestřičko. Fakticky.
Velikou pomocí je pro mne i můj kamarád, bratranec David, který mi pomáhá a kterého mám moc a moc rád.
Včera jsem taťkovi chtěl něco říct. To jste nezažili! Můj táta mi poprvé v životě nerozuměl. Slova se mi čím dál hůře vyslovují. To, co jsem mu chtěl povědět jsem musel napsat na papír.
Letos v dubnu jsme byli hrozně moc smutní. Doktoři, co se celou dobu snažili mi pomoct, nám řekli, že už neplánují žádné vyšetření, protože nevědí. Řekli: „Omlouváme se, ale nenašli jsme důvod, proč je Martínek nemocný.“ Řekli to teda jinak, doktorsky, prý “Neznáme diagnózu“.
Maminka plakala a taťka dlouho dlouho přemýšlel, jak dál. Bolelo to. Nás všechny. Já jsem ale věděl, že táta najde řešení. Jsem trpělivý. Jak říká táta, vše má svůj správný čas. A já mu věřím.
A víte, co se stalo? Teď, v listopadu 2017, jsem dostal nabídku. Nabídku, kterou by chtěl dostat snad každý kluk nebo jeho taťka! Dostal jsem pozvánku od šaolinského mistra, abych přijel do výzkumného institutu v Pekingu.
Ani se neptejte, jak moc tam chci jet!
Oni věří, že mi pomůžou. Pomohli už hodně lidem. A teď to můžu zkusit i já. Malý, úplně obyčejný kluk z Česka.
Taťka s mamkou jsou teď veselejší. Říkají, že ten pan profesor Xu Mintang, – ředitel amerického institutu “Kundawell” v Seeattlu v USA a ředitel Pekingského medicinského výzkumného institutu “Kundawell” v Číně, který se mi chce věnovat, je velká kapacita, kterou uznávají nejen v USA a v Číně, ale i v dalších zemích, po celém světě. Za léčbu institut nechce žádné peníze, ale nemáme peníze na cestu a ubytování. Abych se mohl léčit, potřebuji 290 000 korun, ale tolik peněz nemáme.
Pan Profesor mi vzkazuje, že mám přijet co nejdříve. Já bych moc rád nastoupit léčebný program už za dva týdny od 25.12.2017. Jsou sice vánoční svátky, vím, že můžu počkat, ale také vím, že si ze všeho nejvíc přeji, aby to už mohlo přijít, aby už mi bylo lépe….
Moje maminka Pavla a můj tatínek Eduard pořádají na mou cestu a ubytování sbírku pod záštitou Život dětem o.p.s. Všichni čtyři i s mojí sestřičkou Vás moc prosíme o pomoc. Budeme vděční za jakýkoliv příspěvek, který mi umožní na léčbu 25. prosince 2017 odcestovat.
Prosím, přispějte na sbírkový účet 83297339/0800 pod variabilním symbolem 1313 a do poznámky napište Martin.
Prosím vás všechny, pomozte mi se uzdravit.
Slibuji, že budu hodně cvičit, hodně pracovat. A pak vám o tom všem napíšu. Ať víte, že jsem bojoval a že stoji za to nevzdávat se!
Děkuji Vám za pomoc a naději se uzdravit
Váš Martínek